OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že sú GLASSJAW americká kapela, nespoznáte len podľa nejednému Britovi chýbajúcemu „u“ v slovku color. Post-hardcore je rýdzo americký štýl, ktorý definovali BLACK FLAG vo svojej neskoršej, experimentálnejšej tvorbe a začiatkom 90. rokov tento hudobný smer spopularizovali FUGAZI, HELMET alebo QUICKSAND.
Osobné texty, nepreniknuteľné hradby bzučivých gitár a vokál pohybujúci sa na hranici hardcoreového revu a expresívneho čistého spevu oslovili a stále oslovujú poslucháčov po celom svete. Pribúdala elektronika, mathcoreová rytmika, ofinkový image... a máme tu to, čo sa za post-hardcore považuje dnes.
GLASSJAW sa pôvodného významu post-hardcore držia aj v roku 2011. Kým vyššie uvedené skupiny buď už nehrávajú, alebo kormidlo stočili do iných vôd, GLASSJAW obohacujú túto dnes už takmer zabudnutú podobu post-hardcoreu o nové, moderné ingrediencie.
Major labely sú svinstvo
Kvarteto menom GLASSJAW nie je na scéne nováčikom (funguje od roku 1993), no odvtedy vydalo len dva štúdiové albumy a štyri EP. Možno za to mohlo aj vydavateľstvo Roadrunner, pod ktorého krídlami sa skupina v minulosti ocitla. „Celé toto vydavateľstvo je jeden veľký zlý vtip,“ vraví gitarista Justin Beck. „Majú svoje dojné kravy ako NICKELBACK alebo SLIPKNOT a na ostatné kapely kašlú. Keď však SLIPKNOT nepredali štyri milióny nosičov z posledného albumu za prvých pár hodín, otočili sa im chrbtom. Roadrunneru ide len o prachy.“
Ak porovnáme aktuálne EP „Coloring Book“ s debutovým albumom „Everything You Ever Wanted To Know About Silence“ z roku 2000, GLASSJAW okrem personálnych zmien prešli dlhú cestu. Oproti incibusovskému b-side EP „El Mark“ z roku 2005 je novinka zvukovo pestrejšia a je z nej cítiť voľnosť hudobníkov pri produkcii nahrávky. Žiadna ruka major labelu, ktorá by brzdila umelecký rast skupiny: EP bolo samovydané a zadarmo dostupné na turné začiatkom tohto roka.
Nový smer
Ak by sme chceli zhrnúť novinku pomocou známych axióm, tak je to aktuálna poloha DEFTONES a RADIOHEAD, minimalizmus MASSIVE ATTACK zamiešaný s naliehavosťou HELMET z obdobia „Meantime“ (1992) a post-rockové maľovanie nálad na svetlomodrú oblohu plnú bielych ovečiek.
Pri úvodnej „Black Nurse“ je poslucháč vtiahnutý do víru hypnotických riffov a rytmov, keď ho odrazu prekvapí štipka reggae po vzore BAD BRAINS a silno návykový refrén. Skladba plynule prechádza do druhej „Gold“, ktorá okrem nekonvenčnej rytmiky vytrhne z každodenného stereotypu premyslenou hrou so zvukovou dynamikou. GLASSJAW sa nebránia ani noise-coreovým vplyvom, ktoré kombinujú s priam barovým spevom vo „Vanilla Poltergeist Snake“. EP uzatvára skladba „Daytona White“, ktorá by sa s menšími úpravami mohla ocitnúť aj niekde na „Kid A“ od RADIOHEAD.
„Coloring Book“ je nadýchnutím pred dlho očakávaným štúdiovým albumom. Ak si GLASSJAW udržia kvalitatívnu úroveň a súčasnú formu, tromfnúť ich budú môcť jedine CONVERGE, ktorí na ostatnom albume „Axe To Fall“ naznačili podobne zaujímavé smerovanie.
Spojenie nie až tak rockových prvkov s post-hardcoreom so značnou dávkou originality.
8,5 / 10
Daryl Palumbo
- spev
Justin Beck
- gitara
Durijah Lang
- bicie, perkusie
Manuel Carrero
- basa
1. Black Nurse
2. Gold
3. Vanilla Poltergeist Snake
4. Miracles In Inches
5. Stations Of The New Cross
6. Daytona White
Coloring Book (EP) (2011)
Our Color Green (The Singles) (EP) (2011)
El Mark (EP) (2005)
Worship And Tribute (2002)
Everything You Ever Wanted to Know About Silence (2000)
Kiss Kiss Bang Bang (EP) (1997)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Samovydanie
Stopáž: 27:55
Produkce: Ryan Seigel, Jonathan Florencio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.